Dne 29. března 2016 proběhl na Ministerstvu kultury České republiky Kulatý stůl k digitalizaci českých filmů. Téma horké a v současnosti doprovázené individuální podpisovou akcí českých režisérů a dalších významných pracovníků v kinematografii, žádajících premiéra, vládu a ministra kultury o odvolání ředitele Národního filmového archivu pana Michala Breganta z funkce pro selhání při digitalizaci zlatého fondu české kinematografie.
Detaily z kulatého stolu bohužel není možné zveřejnit, jde o přání pana ministra, který považuje Kulatý stůl za odbornou pracovní platformu k vyjasnění sporných bodů mezi zúčastněnými stranami sloužící k jeho obeznámení se s problematikou. Bohužel ne všechny strany digitalizačního sporu byly kulatého stolu účastny. Byli zde pouze zástupci NFA, Státního fondu kinematografie, Výzkumného projektu NAKI Akademie múzických umění v Praze, zástupci autorů (dva režiséři) a pan ministr s jeho odpovědnými spolupracovníky. Tým NAKI nám poskytl pouze jejich dokument ŽIVÝ FILM, který předložili k tomuto jednání:
Umělecký film je živým uměním! březen 2016
Prohlášení výzkumného týmu Programu národní kulturní identity NAKI na Akademii múzických umění v Praze.
Umění se stává hodnotou právě díky svému trvalému působení na diváka, čtenáře či posluchače. Významná finanční investice do digitalizace filmů je zdůvodněna výběrem těch z nich, které byly klasifikovány jako umělecká díla, a zasluhují si proto být zachovány pro další generace.
Odborně nezpůsobilé a nekompetentní zaměňování pravého důvodu uchovávání filmového díla vede k odlišným názorům na to, jak k digitalizaci přistupovat. Nákladné digitalizování se neprovádí proto, aby se určitým filmovým dílem dokládaly technické možnosti dobové filmové výpovědi, ale aby byla zachována jeho umělecká hodnota a účinnost. Umělecký film je dílem, které nepřestává být živé a tato skutečnost nesouvisí s jeho dobovými technickými dokonalostmi či nedokonalostmi. Je dokladem trvalé, nadčasové schopnosti těchto filmů oslovit diváka. Právě schopnost uměleckého filmu působit na diváka i řadu let potom, co byl natočen, je nejvyšší kulturní hodnotou a je skutečným důvodem respektu a snahy po jeho zachování pro příští generace. Stále živá, trvalá účinnost uměleckého filmu je nezávislá na čase. Jeho technická stránka, materiální substance, je však na čase závislá, neboť se neustále vyvíjí. Fyzická podstata filmu není uměním, ale jen dobově závislým nástrojem prezentování díla.
Digitalizaci filmového díla v podobě jeho digitálního restaurování je tedy třeba chápat jako odborné přizpůsobování minulých technických prezentačních a reprodukčních možností těm současným. Je třeba ji realizovat tak, aby současné technické a technologické možnosti byly plně využity ke kvalitnímu přenosu sdělení filmového díla a zachování jeho uměleckého účinku v jeho původní podobě, totožné s účinností v době jeho premiérového představení.
Digitální restaurování tedy není remasteringem, jak se mu někdy tendenčně podsouvá, protože remastering znamená takový zásah do díla, který umožňuje výrazně předlohu změnit, zlepšit nebo zhoršit podle vkusu či záměru zadavatele nebo zpracovatele. Remastering je tedy již sám o sobě výrazným zásahem do autorství díla. Digitální restaurování se na rozdíl od remasteringu pietně drží všech uměleckých ukazatelů původního díla a pouze přizpůsobuje starou, dnes již poškozující technickou konvenci konvenci současné. Dnešní reprodukční možnosti se totiž ve své citlivosti k finesám díla natolik zdokonalily, že pouhá mechanická aplikace digitalizačních technik by mohla poškodit uměleckou výpověď původního díla. Digitální restaurování je citlivým přizpůsobením se současnému vnímání za pomoci soudobých technologií, aby bylo dílo stejně působivé, jak bývalo dříve. Takovým přístupem se nemění nic z autorské podstaty díla, přizpůsobuje se pouze jeho technická, materiální podstata současné technologii tak, aby umělecké dílo nebylo nijak znehodnoceno.
Základní zdroj dnešního nedorozumění o digitalizaci spočívá v tom, že kroky vedoucí k uchování umělecké podstaty a působení filmového díla jsou mylně zaměňovány za uchovávání hodnoty a časové dokumentace fyzické podoby díla, totiž relikvie staré distribuční kopie. Digitální restaurování však nemá sloužit k dokumentaci dobově-technické, ale má být službou ve prospěch zachování živého díla pro budoucí živý svět. Alternativně nabízený postup digitalizací, vycházející z kopírování stávajících degradovaných filmových kopií, není službou autenticitě filmového díla, ale kontraproduktivním omylem. Je prací spíše konzervátorskou než restaurátorskou. Neodpovídá původním záměrům a důvodům, které vedly k filmové digitalizaci. Kvalifikované digitální restaurování — přestože i ono je nástrojem umožňujícím zásah do díla — velmi odpovědně sleduje autorskou stránku díla. Vyžaduje proto přítomnost tvůrců autorizujících digitalizát nebo oprávněný přenos kompetencí k výkonu autorizace na odborného restaurátora prostřednictvím Expertní skupiny z řad zkušených kameramanů, mistrů zvuku a režisérů. Digitální restaurátor pak vedle konzultační pomoci ze strany této Expertní skupiny musí být zároveň vybaven odbornou digitalizační metodikou.
Členové Expertní skupiny — příslušníci filmových uměleckých profesí — filmová díla vytvářejí a rozumějí jejich podstatě nejen z hlediska znalosti uměleckých postupů, ale i z hlediska obeznámenosti s uměleckými záměry autorů těchto děl. Proto jsou jejich vědomosti základním východiskem práce digitálního restaurátora. Digitální restaurátor je nová profese, která vyrůstá, podobně jako ve výtvarných oborech ze základů umělecké práce. Prostřednictvím nul a jedniček se autorské dílo odděluje od hmotné informační podstaty, staré filmové podložky a emulze, které podléhají destrukcím, degradují a postupně podléhají zkáze. Autorská podstata díla přeneseného na nové nosiče a vyjádřeného pomocí nových technických prostředků, je stále táž, ale lépe odolává poškozením vlivem času. Výsledkem práce restaurátora je pak dílo autorsky nepozměněné, nemanipulované.
Živé filmové dílo a jeho projekce totiž starým záchranným zákrokem spočívajícím ve fotochemickém kopírovaní, nutným k obnovení filmového nosiče, vždy utrpělo. Je tomu tak proto, žetechnické informace není možné přenést ze starého nosiče na nový v nezměněné podobě. Mnohdy tak vznikla pouhá náhledová informace o zaniklém díle. Nástroje tradičního filmového restaurátora neumožňovaly korigovat uměleckou účinnost filmového díla, a proto účast autorů na procesu restaurování neměla smysl. Autoři nebyli zváni, neboť tento proces nemohli ovlivnit. Dnes je jiná doba. Nová profese digitálního restaurátora má k dispozici nové nástroje a s nimi nové možnosti. Stará umělecká filmová díla se proto mohou opět stát živým uměním. Poctivý postup správné digitalizace vede, po provedení analýzy díla, k restaurování jeho obrazové a zvukové výpovědi tak, aby původní umělecký účinek díla zůstal nezměněn. Je to úkol pro uměleckou restaurátorskou dílnu, jakou může legitimně a kompetentně být Filmová a televizní fakulta AMU v Praze, která pracuje analyticky, metodicky i profesně odborně na výši. Takové pracoviště je pedagogy využíváno v rámci výuky k hlubšímu pochopení filmu ve všech souvislostech, odborní pracovníci tu hledají další způsoby a možnosti, jak udržet nadčasové působení filmu jako živého umění.
Digitalizace v každém případě otevírá možnost zásahu do uměleckého díla. Musí tedy probíhat odborně a pouze v pokoře a v souladu s autorovým záměrem, při maximálním respektování autorských práv. Diváci, distributoři a autoři filmových děl mají nezadatelné právo na to, aby jejich filmy byly prezentovány jako živé umění bez nánosů degradací, tedy v nejvyšší dnes dosažitelné kvalitě.
Často bývá kladena otázka, zda divák na filmovém díle pozná, bylo-li kvalitně nebo nekvalitně zrestaurováno. Ta by neměla být vůbec nikdy vyslovena. Copak je živé filmové dílo pouhou „pouťovinou“, navěky nesrovnatelnou s tradičním výtvarným uměním? Copak někdo pochybuje o tom, že umělecká díla Mistrů v galeriích nejsou zaměnitelná za digitální kopie nebo plastiky z 3D tiskárny? Tam je to zcela zřejmé. Pro uvedené kvality se za války mezi prvními zachraňují a ukrývají právě živá umělecká díla! Proč tedy musíme být dnes svědky úpadku a neodpustitelně špatných dopadů digitalizace v důsledku nedodržování etiky a odbornosti digitálního restaurování? Digitální restaurování by nemělo podléhat laickému úsudku divácké veřejnosti a účelovým výkladům některých filmových historiků ani svévolné činnosti nezkušených techniků současného archivního digitalizačního pracoviště NFA, natož diktátu „cenové výhodnosti“ nekvalitních filmových převodů.
Živý film — filmové umělecké dílo — by mělo být i při digitálním znovuzrození v péči těch, kteří film prakticky vytvářejí, jsou schopni jeho novou existenci autorizovat v podobě původního tvůrčího záměru a v autentické podobě jeho prvního provedení – filmové premiéry. Toto je cílem Metody DRA.
