DOVRŠENÍ STRASTIPLNÉ JURÁČKOVY POUTI ŽIVOTEM

ZKÁZA DÍLA NEŽIJÍCÍCH MISTRŮ, JANA ČUŘÍKA A JANA KALIŠE JEJICHŽ KAMERAMANSKÉ KVALITY JSME DOBŘE ZNALI
Tak je nutné zaznamenat zážitek z digitální premiéry dvou stěžejních filmů našeho někdejšího současníka, literáta a filmaře Pavla Juráčka.
Trpělivý divák tu není od toho, aby stanovil diagnózu obrazu na plátně, ale divák má právo znát pravdu o tom, co mu bylo místo původního filmového díla předvedeno. Divák musí vědět, že k profesionálnímu mistrovství autorů filmového obrazu patří schopnost zvládnout médium filmové negativní i pozitivní suroviny tak, aby obraz za všech světelných situací neztratil sdělnost, přehlednost a tím informativní kvality. Žádný z nás žijících i nežijících nebude nikdy dílu sloužit pouhým zlomkem viditelnosti tváře herců. Těch temných siluet hereckých postav ztracených v prostředí bylo v předvedené verzi děl „Postava k podpírání“ a „Případ pro začínajícího kata“ hanebně mnoho, podobně jako ztracených tváří dokonce venku, tedy pod oblohou. Byly viděny scény v plném slunečním světle, které jasem a kontrastem předvedly obrazový koncept užívaný někdy záměrně k vyjádření snů, zde však sloužily reálnému ději (nároží Starého města pražského). Byly viděny temné interiéry zcela bez obrazové struktury a tudy procházel nepozorovatelný herec. Nezvládnutím obrazového kontrastu při digitalizačním transferu, z ředitelem NFA ohlášeného originálního negativu, byla zničena dlouhá úvodní scéna v „Případu pro začínajícího kata“, kdy hrdina dobíhá odbrzděný automobil a mizí v nepřehledné změti slunečních skvrn. Stejně tak by nikdy kameraman nenechal diváka teprve po hlase poznávat herce, který je zobrazen. Připomeňme si ty stovky vybělených tváří s unifikovanou sádrovou podobou pleti, které diváci znají z mnohonásobných duplikátů kopií starých filmů. To je digitální služba kulturnímu filmovému dědictví naší země ??? Kontrast, kontrast, kontrast místo bohaté a dávno již používané tonální škály černobílého filmu. A naprosto necitlivé nastavení digitalizačního procesu ! To je jasná diagnóza. Neostrost mnoha závěrečných kapitol „Případu“ pak nad to ještě připomenula filmovému obecenstvu kvality televizních obrazovek počátku padesátých let dvacátého století, z nichž jakoby byly tyto filmy nasnímány, aby nám byly s neskrývanou pýchou předvedeny ve staroslavném biografu Lucerna dne 29. února 2016 večer. Jako obvykle, i tentokrát se zatleskalo, ale rozhodně nechceme, aby se nadále tleskalo ani z pochopitelné neschopnosti diagnostikovat zmetek, ani jako důsledek přesvědčování, že je to uděláno kvalitně. Nic takového si divák nezaslouží.
Jaromír Šofr, kameraman pamětník