NFA vnesl ve svém posledním vyjádření poskytnutém na žádost Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (FAV) do diskursu na téma digitální restaurování nový termín: „remasterování“, viz http://www.phil.muni.cz/wufv/home/News/restaurovani_remasterovani_NFA.pdf
Škoda, že, kolegové z FAV „za účelem osvětlit nejasnosti v pojmech“ nepožádali o stanovisko též sesterské univerzitní pracoviště na Akademii múzických umění v Praze (AMU), které se ve svém výzkumném projektu (NAKI) pro Ministerstvo kultury problematikou digitálního restaurování dlouhodobě a do hloubky zabývá.
Kolegové z FAV se tak nešťastně připojili k jednostranné protiautorské štvanici podporované periodiky Cinepur nebo Iluminace programově ignorujících výzkum na AMU a jakýkoli alternativní odborný názor. Zájmem všech by přece mělo být co nejkvalitnější digitální restaurování. Je to též cílem NFA, filmových vědců, teoretiků a archivářů? Dosavadními výsledky aktivit NFA čítajících mnohamilionové náklady to potvrdit nelze.
Hned na počátku je třeba zdůraznit, že v podkladech ani v žádných dalších materiálech či dokonce výstupech výzkumného projektu AMU „Metodiky digitalizace národního filmového fondu-metodiky hodnocení kvality filmového obrazu z pohledu zrakového vjemu diváka s cílem vytvoření rovnocenné restaurované digitální kopie v porovnání s mateřskými archivními filmovými obrazovými zdroji“ se slovo „remasterování“ nevyskytovalo a nevyskytuje. Tím pádem se neobjevilo ani v popisu žádné ze zkoumaných metodik včetně metodiky Digitálně restaurovaného autorizátu (DRA).
Termín „remasterování“ začal být používán až nedávno ve zdech NFA, kde mu byl dán i zpochybnitelný obsah spočívající v nekorektním nařčení tvůrců/autorů, neboť ti si údajně přejí „s filmem dělat úpravy, jež jim dobová technika neumožňovala“. V podstatě jde o jinou formulaci předchozích manipulativních – i vulgárnějších – prohlášeních NFA o „snaze tvůrců filmy vylepšovat“. Obě vyřčená podezření jsou v přímém rozporu s obsahem metodiky DRA.
Při trpělivém pohledu na obě definice popsané ve vyjádření NFA lze jen žasnout nad jejich pochybným obsahem:
1. Restaurování provádí NFA pomocí tzv. „odborné skupiny složené z expertů“, čímž se snaží NFA nahradit termín používaný Metodou DRA – Expertní skupina. Avšak na rozdíl od Expertní skupiny DRA složené z expertů kameramanů, zvukových mistrů, režisérů a dalších kvalifikovaných odborníků, NFA uvažuje pouze o „kvalifikovaných filmových restaurátorkách, technologovi obrazu, koloristovi a technologovi zvuku“. Tedy výhradně netvůrčích profesích bez znalosti a studia problematiky vzhledu obrazu a charakteru zvuku. Technolog obrazu a kolorista jsou původem profese sloužící primárně kameramanovi k realizaci jeho uměleckých záměrů. Není proto divu, že NFA není schopen správně vybrat – vždy degradovanou – referenční kopii, stanovit původní zdroje k digitalizaci a film kvalitně restaurovat.
2. Termín Remasterování je opředen zlým úmyslem NFA dlouhodobě napadat autory českých filmů, režiséry filmů zlatého fondu české kinematografie nevyjímaje, a to dokonce veřejně a zákeřně. Nelze nikdy zapomenout na nepravdivé tvrzení ředitele NFA v televizním vysílání, že režisér Jiří Menzel nechodil do střižny a nyní chce svůj Oscarem oceněný film „Ostře sledované vlaky“ vylepšovat. Nejde jen o lež, ale o jasný záměr poškodit tvůrce. V textu pro FAV se dokonce bez argumentů uvádí, že „film Kamenný most režiséra Tomáše Vorla byl remasterován (tedy film, který skupina kameramanů prezentuje jako první film digitalizovaný podle své metody DRA)“. Film „Kamenný most“ byl skutečně digitálně restaurován dle metody DRA, nikoli „remasterován“, a ne „skupinou kameramanů“, ale sestavenou Expertní skupinou vedenou digitálním restaurátorem. Existuje o tom restaurátorská zpráva a Schvalovací certifikační protokol.
Přistoupilo-li by se na podivnou hru NFA s terminologií, pak právě výsledky digitálního restaurování zajišťovaného NFA by bylo možno označit jako škodlivé (negativní) remasterování. Do dat naskenovaných z originálního negativu je pod dohledem archivářů dodáváno nazelenalé barevné zabarvení vycházející z degradovaných pozitivních kopií. Tento postup zcela jistě nelze nazývat restaurováním, tedy uváděním obrazu do původní podoby díla. Žádné podobné zabarvení v originálních negativech obsaženo není, což jasně prokázal výzkum NAKI. Přidáváním nových prvků se filmové dílo může nejen vylepšovat, ale v případě činnosti NFA bez přítomnosti tvůrců-kameramanů i měnit k horšímu. Při digitálním restaurování provozovaném NFA totiž dochází až k zásadním zásahům do tonality, kontrastu, jasu a někdy i obrazového formátu filmového díla na základě rozhodnutí neinformovaného koloristy. Takový postup lze skutečně označit terminologií NFA za negativní „remasterování“. Zde je třeba připomenout, že laboratorní číslovači, později koloristé, vždy pracovali podle pokynů kameramana filmu, resp. jeho autorů. Jedině ti – a jejich profesionální následníci – jsou schopni rozpoznat a identifikovat, proč a jaký byl použit tvůrčí přístup k vytvoření vizuální podoby filmového díla.
NFA by neměl pod praporem zpřístupňování dopustit výrobu digitálních verzí filmových děl, které se od svých původních podob odlišují. Takzvané zahraniční ohlasy na práci NFA nemohou být příliš relevantní, neboť byly vyřčeny bez znalosti podoby původního díla, bez možnosti srovnání obou verzí – nové a původní, nebo bez srovnání verze z dílny NFA s digitalizátem zhotoveným podle metodiky DRA.
Nejpravděpodobnější motivace vedoucí NFA k vypuštění nového termínu do debaty o digitálním restaurování je rostoucí kritika jeho práce v oblasti digitalizace. Od NFA jde o zbrklý krok, neboť prapůvodní význam slova „remastering“ spočívá v obnově „matrice“, původního „masteru“, jímž je v případě audiovizuálního díla exponovaného na filmovou surovinu originální negativ včetně informací o kopírovacích číslech stanovených kameramanem (či jiné dochované původní obrazové zdroje). Ovšem originální negativ metodika DRA (ani žádný kameraman) měnit nechce, naopak: jde o nejvěrnější a nejdůležitější matérii, z níž filmové dílo vyrůstá.