ceskam

Stanislav Milota, vynikající český kameraman, zemřel ve věku 85 let. Podobně jako jeho žena Vlasta Chramostová podepsal Chartu 77 a v období normalizačního režimu v 70. a 80 letech minulého století čelil silnému útlaku.

V roce 2016 obdržel „Českého lva“ za svůj dlouholetý umělecký přínos filmu. Stal se také držitelem politického ocenění, Ceny Františka Kriegla, jediného z československé delegace, který v roce 1968 v Moskvě před Sověty po okupaci necouvl.

I přes to, že Milota natočil jen pět celovečerních filmů pro kina, z nichž jeho Spalovač mrtvol v režii Juraje Herze náleží právem do Zlatého fondu české kinematografie (rok před Spalovačem mrtvol natočil např. Piknik s režisérem Vladimírem Sísem), patří spolu s Jaroslavem Kučerou, dvorním spolupracovníkem Věry Chytilové, k nejvýraznějším poválečným československým kameramanům. Ve Spalovači mrtvol vytvořil Stanislav Milota unikátní vizualitu, která spojovala vyšinutost německého expresionismu, jímž se inspiroval a který souzněl s tématem literární předlohy Ladislava Fukse, s civilností československé nové vlny.

V srpnových dnech roku 1968, pořídil cenné dokumentární záběry z okupované země. V lednu 1969 zdokumentoval pohřeb, národní tryznu za Jana Palacha. Film se jmenoval Jan 69.

V roce 1972 získal za kameru ve Spalovači mrtvol jednu z cen na mezinárodním filmovém festivalu v katalánském Sitges a v té době paradoxně jeden z našich nejlepších kameramanů v Československu zrovna přišel o práci.
Spolu s manželkou Vlastou Chramostovou se Stanislav Milota následně stáhl z veřejného života. Odmítl se vykupovat filmem úslužným režimu, který by mu i za normalizace opět dovolil točit. Kameramanskou profesi uplatnil jen jako dokumentarista dvou bytových představení své ženy pro uzavřenou disidentskou společnost. S kamerou se rozloučil definitivně v roce 1983, kdy zaznamenal představení bytového divadla Zpráva o pohřbívání v Čechách.

V rozhovoru v rámci modulu na FAMU pořádaného dne 22.5.2009 se vyjádřil o České kameramanské škole: „Česká kameramanská škola existuje! Byla vždy na vysoké úrovni. Ve filmu jde o to vyprávět příběhy i způsobem výtvarným. Výtvarnost v kameře to je naše škola a ta přece existuje! Já chápu kameramana jako dramaturga obrazu, vždycky jsme měli dlouhé debaty nad scénářem v době příprav. Je to jako otevírání konzervy sardinek, je to přemýšlení o smyslech a významech scénáře. Vnitřní i vnější kinetika příběhu, která se musí promýšlet. Kamera je mnohem větší tvůrčí práce třeba i s porovnáním režie. Mně se do kamery režisér nikdy nedíval. Kameramanský obor je nejsilnější a nejdůležitější. Je to dar, který se nesmí zahodit a rezignovat.“

Čest jeho památce.
Asociace českých kameramanů, v Praze dne 20. 2. 2019
Zdroj textu: respekt.cz