Označení 4K, stejně jako pojmy 2K, HD či SD poskytují zasvěceným informace o jednom z nejvýznamnějších kritérií kvality pohyblivého, tedy kinematografického obrazu. Tímto kritériem kvality obrazu je jeho rozlišení. Filmový obraz je specifický charakteristickou strukturou zrnitosti, která se liší u různých typů filmové suroviny a zejména u starých filmů má podstatný vliv také laboratorní zpracovatelský proces. To co na diváky ještě donedávna působilo jako filmový vzled (ještě si pamatovali projekce z filmových kopií) a co je předmětem obliby u filmofilů, navštěvujících projekce filmových archivů, aby zhlédli filmy z původních filmových kopií, zmizelo dnes u kinematografických děl vyráběných pouze digitální technologií. Rozlišení 4K přináší v procesu digitálního restaurování 35mm filmů tuto autentickou informaci k divákům v digitální podobě nejkvalitněji a protože jde o fenomén filmového vzhledu, je to opravdu důležitý prvek pro celkový účin filmového díla (představení). Všude na světě je používáno jako základní (rozumíme standardní) 4K rozlišení – DCP4K. Návrat zpět do úvah o dostačujícím rozlišení 2K je základním nepochopením problematiky, a proto by takovéto rozhodování nemělo příslušet technikům – skeneristům, zvažujícím pouze parametry ekonomického efektu versus viditelnosti obrazových detailů. O to ve skutečnosti přece vůbec nejde!
Pokračovat ve čtení „Třeštění kolem 4K“