S lítostí Vám oznamujeme, že dne 28.12. 2022 po tragické autonehodě zemřel pan kameraman Jiří Větroň.
Vzpomínka na gentlemana
Jiřího Větroně jsem poznal v roce 2005 a přizval jej k natáčení krátkých filmových dokumentů v Ústavu pro péči o matku a dítě, kde jsem tehdy pracoval. Od začátku jsem byl překvapený jeho velkým zájmem o zdravotnické téma, které vzal energicky za své a s profesionální, až puntičkářskou přesností člověka ze „staré školy“ jej zpracovával. Díky scénářům k těmto filmům se z něj postupem času stával téměř rovnocenný kolega slovutným pediatrům a porodníkům. Svoji filmovou představu, které zpočátku byla přijímána s určitou obezřetností, až nedůvěrou, dokázal přetvořit do filmů, které v ústavu zůstanou na dlouhá léta výtečnou prezentací. Filmům zásadně říkal „biograf“ a když se něco pracovně nedařilo, a kolem něj létala peprná slova, on jen utrousil: Do prkenný vohrady! Byť o generaci mladší, velmi rád jsem s ním pohovořil. Dovedl poutavě vyprávět o svém mládí, pobytu v Japonsku, stejně jako o začátcích československého animovaného filmu. O velké peníze mu primárně nikdy nešlo, zajímala ho profese, animace, umělecká forma vyjádření, nadšení a schopnost hledat to nejrozumnější řešení. Společně jsme se později vyřádili na natáčení mých písní, stejně jako na vytvoření mého rodinného filmu o tatínkovi s názvem Borůvkový kopec. Spolupracovali s námi jeho věrní souputníci, kladenský Roman Rezek a pražský Vít Novák.
Jiří Větroň mě vždy dokázal překvapit nějakým novým neotřelým nápadem, proto jsem mu říkal v žertu Malý člověk s velkým srdcem a ještě větším mozkem. Jiří Větroně jsem bezmezně obdivoval, s jakým přehledem dokázal ještě v osmdesáti letech pracovat pro společnost Sazka a často jsem mu říkával, kde na to vůbec bere tu energii. Všechny ty chřipky, covidy a jiné zdravotní problémy překonával osvědčenou formulí: Nemám čas marodit. I když často skutečně nestíhal, víckrát jsme se potkávali na Karlově náměstí v kavárně pro seniory, kde mají dobré dorty a pokaždé nám bylo dobře. Vím, že celý život pracoval na tom, aby očistil památku svého otce, který jako vojenský pilot nešťastně zahynul v padesátých letech, inicioval zřízení pomníku na místě neštěstí a plánoval o otci hraný filmový dokument. Přibližoval se ke svému cíli nenápadně, ale rozhodně. To jsem cítil při každém setkání, kdy se mi pochlubil, co se mu podařilo sehnat nebo vytvořit. On totiž nikdy nic nevzdával. Když to nejde dveřma, půjde to oknem, jednou řekl. Nikdy ani náznak nějakého velikášství, prostě vyzařoval pokoru a lásku ke svému povolání. Když mu spolupracovníci darovali minulý rok u příležitosti jeho jubilea nový počítač, radoval se z něj jako malý kluk a společně jsme zkoumali, co ta hračka umí.
Velmi ho zasáhla úmrtí jeho manželky, jeho bratra a i v uplynulém roce se mi jednou přece jen svěřil, že má obavy, jak to všechno půjde dál, když už má věk a jeho auto hapruje. Řekl jsem něco ve smyslu, že při jeho energii má do 95 let ještě vcelku daleko. Ještě mě stačil poslat vánoční pozdrav, a poté jsem se mu již nedovolal. Jeho úsměv, nadhled, lidskost, laskavost, vtip a jiskra v oku mě bude navždy chybět, stejně jako jeho blízkým. Nikdy na něj nezapomenu.
Vlastimil Lenz