Heart Beat 3D aneb jak týrat zrak

Stereoskopii považuji za výrazový prostředek ve filmu. Stejně jako barvu, nebo zvuk. S potěšením jsem si proto koupil lístek do kina Atlas na první český stereoskopický film režiséra Jana Němce, profesora FAMU. Těšil jsem se na příjemný zážitek.

Zklamání přišlo ale nečekaně brzy. Hned po první vteřině. Kolmý pohled do korun stromů v jízdě byl šokem pro zrak. Všechno bylo zdánlivě „před plátnem“ a to tak nepříjemně před plátnem, že sledování obrazu bylo na hranici bolesti. Okamžitě jsem si sundal polarizační brýle, abych se zbavil pocitu, že mne brzy začne bolet hlava. Začal jsem sledovat zdvojené obrazy, jejichž paralaxa byla na první pohled místy příliš velká nato, aby je náš zrakový systém uměl spojit. Nepříjemný pocit ze špatně odvedené stereoskopie se nevytratil ani v průběhu filmu. Naopak. Potvrzovalo se to, co předznamenal první záběr. Některé sekvence byly dokonce tak špatné, že byly zcela nesledovatelné, protože spojení obrazů bylo bolestivé.

Při vší úctě k tvůrcům filmu, a panu prof. Němcovi zvlášť, si myslím, že Heart Beat 3D představuje nepochopení stereoskopického obrazu. A to jak při snímání, tak i v postprodukci. Stereoskopický obraz nelze tvořit stejně, jako klasický filmový obraz, který je transformací trojrozměrné reality do dvojrozměrného obrazu. Stereoskopie je zobrazení trojrozměrné reality do stereoskopického okna vymezeného plátnem. Zatímco u klasické kinematografie vnímáme obraz vždy jen v rovině plátna, u stereoskopické projekce vnímáme „oknem“ obraz, který může ležet v rovině plátna, ale i před ním a za ním. Nicméně se musí s tímto efektem pracovat tak citlivě, aby dojem prostoru, který vzniká, nebyl příliš velký a byl tak pro zrak snadno vnímatelný.

A právě vjem oknem a hloubka prostoru je to, co tvůrci filmu zásadně nerespektovali. Veškerá akce se většinou odehrávala před plátnem a to i v případech, kdy to zcela popíralo logiku. Díváme-li se skrz okno na objekt, který se nachází za ním, je pro nás zcela logické, že z něj uvidíme jen tu část, kterou vymezuje okno. Je ale naprosto nemožné, abychom viděli něco, co je před oknem a je zdánlivě větší než okno, ale zároveň bylo „uřezáno“ rámováním. Jinými slovy svislá tyč před plátnem, která je nahoře i dole ukončená rámem je pro naše vidění něco zcela nepochopitelného a reagujeme na to podrážděním. Vliteratuře je tento jev známý jako stereoscopic window violation (porušení steresokopického okna) a je to jedna z nejhorších chyb, které se můžeme ve stereoskopii dopustit. První český 3D film porušoval stereoskopické okno téměř neustále a v každém záběru. Stále nevím, za-li to byla neznalost, nebo záměr. Pokud to byl záměr, pak to byl druh kinematografického sadomasochizmu. Příliš velká interaxiála (rozteč optických os objektivů) u mnoha záběrů vytvářela nepříjemně hluboký prostor scény, který ze stereoskopického obrazu činil jen určitý laciný a nefunkční efekt, než obraz, který by dovoloval sledovat děj. Špatná práce s měřítkem byla evidentní v záběrech z operačního sálu, kde „před plátnem“ stála kyslíková láhev. Jednak slabě porušovala stereoskopické okno, ale navíc byl díky tomuto prvku celý záběr nečitelný co do měřítka věcí v něm. Jediný záchytný bod byl herec Jan Budař, díky němuž šlo aspoň něco tušit. Stručně vzato, celý film bych si dovolil označit za učebnici chyb stereoskopie.

Obávám se, že Heart Beat 3D nahrává těm, kteří stereoskopii řadí k efektní záležitosti, kde příběh nehraje roli, protože jde o vizuální podívanou, která občas i bolí… Bolí, když je špatně udělaná, což běžný divák nemá šanci vědět. Pro takové diváky je pak 3D film spojený s bizarním obrazem, na který se nedá ani dívat. Takto tedy ne, tudy cesta nevede. Přestože film pana prof. Němce je první, nemyslím si, že vykročil správným směrem. Takovéto „3D“ filmy můžou diváky jen znechucovat a ve finále český 3D film úplně zabít.

Vidu Gunaratna
student Katedry kamery FAMU