ČLÁNEK PŘEVZATÝ Z FITESU
Současný věcný spor o kvalitu digitalizace a metodu DRA, který se v loňském roce rozhořel mezi zástupci filmových autorů (kameramanů, zvukových mistrů a režisérů) a současným vedením Národního filmového archivu v Praze, jeho generální ředitel PhDr. Michal Bregant urputně živí názorem, že autoři do digitálního restaurování nemají zasahovat. Zvyšuje jen napětí, které je korunováno v současnosti prezentovanými opakovaně nedobrými výsledky digitalizací, které NFA provádí – jakoby sám — ve skutečnosti vývozem zdrojů do zahraničí, a bez jakékoliv kontroly autorů i bez dohledu odborníků na oblast digitálního restaurování.
Digitalizace filmů v České republice začala harmonickou spoluprací mezi bývalým ředitelem NFA panem Vladimírem Opělou, respektovaným odborníkem filmového archivnictví a kameramany, profesory z pražské FAMU spolu s restaurátory z pražských postprodukčních studií UPP a Soundsquare. Tato spolupráce byla korunována úspěšnými výsledky odborně zrestaurovaných filmů Marketa Lazarová (rež. Františka Vláčila), Hoří, má panenko (rež. Miloše Formana), Všichni dobří rodáci (rež. Vojtěcha Jasného) a Ostře sledovaných vlaků (rež. Jiřího Menzela), které potvrdilo jejich uvedení v obnovené premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Tento mimořádně úspěšný start digitalizování a v pravém smyslu restaurování klenotů českého filmu byl umožněn nesporně osvícenou působností nadace „České bijáky“, která jediná je schopná spojit dárce k financování digitalizace firmou špičkové kvality a v Česku.. Nadace „České bijáky“ je také jediná, která stojí od počátku v zájmu diváků také na straně tvůrců filmu, poněvadž kvalitní digitální restaurování je bez jejich spolupráce nemožné. Průhledné hospodaření s finančními prostředky od dárců tvoří potom druhou stranu téže poctivé mince. Výsledky tohoto druhu autorizovaného digitálního restaurování prokázaly, že digitální restaurátoři a jejich expertní skupiny složené z kameramanů a zvukových mistrů tyto první uvedené filmy citlivě a korektně zrestaurovali. Již během těchto digitalizací byl otevřen společný výzkum AMU a NFA v projektu NAKI — Program národní kulturní identity při Ministerstvu kultury České republiky s rozpočtem 52 mil. korun. Byl schválen plán vytvoření metodiky DRA, digitalizace národního filmového fondu, využitelný především v našem domácím českém prostředí. Podpisem deklarace vývoje metody DRA se přirozeně nadace „České bijáky“ přihlásila k jejímu využívání jako k investici do kvality v zájmu našich i cizích diváků. Metoda DRA vychází z nejlepší aktuální zkušenosti a od počátku má na zřeteli certifikovatelný postup restaurování filmů.
Michal Bregant, který se v roce 2013 stal generálním ředitelem NFA, brzy však v rámci trendu vazalství vůči evropsko unijním filmově archivářským strukturám otočil kormidlem do protisměru. Ještě jako spoluřešitel výzkumného projektu NAKI AMU/NFA překvapil kolegy svým „odborným hodnocením“ vyvíjené metodiky formulací, že „je to blbost“. Pro další vývoj odborného pohledu na kvalitu restaurování je tato jeho platforma příznačná. Bregantovo odstoupení z projektu NAKI, nebylo ovšem jednoduché. Před ministerskými autoritami uspěl vysvětlením existence jakéhosi „čertova kopýtka“, které údajně nedokázal rozkrýt včas při zakládání projektu. Tím „kopýtkem“ je pro Michala Breganta zachování autorského dohledu nad digitalizací a restaurováním českých filmových děl, které je dosud zaručeno Autorským zákonem a deklarované v metodě digitalizace DRA — Digitálně Restaurovaného Autorizátu. Tato metoda zabezpečuje kontrolu autorů a oborových profesních asociací kameramanů, zvukových mistrů a režisérů nad kvalitou digitalizace a digitálního restaurování v zájmu zachování obrazové a zvukové podoby filmových děl vytvořené autory pro jejich první veřejné uvedení. Bregantovo odstoupení z výzkumného týmu nezůstalo jediným projevem nepřátelství vůči tomuto projektu. Úspěšné uvedení digitálně restaurovaného filmu Ostře sledované vlaky na MFF v Karlových Varech v roce 2014 bylo současně paralyzováno jedem pomluvy. Tou je výrok v publikaci NFA, kde se pisatelé článku (poslušni ředitele archivu Breganta), zdráhají mluvit o restaurování, poněvadž v jeho rámci byl retuší odstraněn (nikdy nikým nepozorovaný) „chlup na hraně kamerové okeničky“…
Arogance vypuštění tohoto jedu sklízí pak ovoce pochybností o tentokrát mimořádně kvalitním výsledku restaurování filmu Ostře sledované vlaky. O mnoho měsíců později se v polemickém textu Lidových novin ozval zpochybňující hlas Terezy Brdečkové: „… digitalizováno … z Menzela málo a ještě prý špatně…“. Brdečková zde zcela nekriticky přejímá názor NFA o restaurování Ostře sledovaných vlaků.
Zatímco Michal Bregant osočuje autory ze snahy své filmy dodatečně digitalizací vylepšovat, sám vylepšuje reputaci své instituce nestandardní reklamou: „Vzhledem k tomu, že za poslední roky zesílil zájem zahraničních festivalů o filmy, které digitalizujeme, budeme mít i nové mezinárodní premiéry, jako se stalo letos s Trnkovými Starými pověstmi českými na London Film Festivalu, kam si nás vybrali právě pro vysokou kvalitu našeho restaurování.“ (Citace ze Cinepuru 102/2015 FILMOVÉ DĚDICTVÍ). Odborná veřejnost v Čechách označila digitalizaci Starých pověstí českých, kterou dělal NFA sám v Maďarsku jako zcela nevydařenou.
Jestliže tedy digitální restaurování NFA je poznamenáno odporem k rozumné metodě, je tak i otevřena cesta k personálnímu vybavování archivu nezkušenými pracovníky, čerstvými absolventy, nebo dokonce ještě studenty. Například pan Matěj Strnad, stále ještě studující v Centru audiovizuálních studií na FAMU, má na starosti právě organizaci digitalizace českých filmových děl ze zlatého fondu za finance poskytnuté Norskými fondy. Jmenovaný se svým neuvěřitelným dopisem pokusil v minulém roce ovlivnit vydání odborné publikace v Nakladatelsví NAMU, knihy připravované týmem profesorů a odborníků na téma restaurování a digitalizace v rámci výzkumu NAKI. Student Strnad napsal doporučení redakční radě NAMU, aby tato kniha nebyla vydána, což zdůvodňuje smyšlenými draftmi. Skutečnost, že student FAMU, dvacet let po roce 1989, vyžaduje písemně cenzurní zákaz vydání knihy, sestavené odborníky z řad pedagogů, svědčí o jeho mravní úrovni.
Vedení Národního filmového archivu záměrně zamlčuje výsledky výzkumu digitalizace národního filmového fondu a opakovaně brání účasti expertů digitálního restaurování z Centra poradenství a analytický služeb AMU na konferencích a publikacích, které na toto téma pořádá, vydává a financuje z veřejných prostředků a z evropských dotací.
Příznačně působí vysvětlení, proč Národní filmový archiv odmítl nabídku vědeckého příspěvku o metodikách digitalizace od emeritního děkana FAMU, Prof. Mgr. Josefa Pecáka, CSc. a jeho spolupracovníků v rámci mezinárodní konference „Archivní film dnes“, kterou uspořádal 26. května 2015 v Městské knihovně. Přesto, že se dočteme v předmluvě ke sborníku z této akce, dotované z Norských fondů a z prostředků Ministerstva kultury, že „na počátku roku 2015 prostřednictvím otevřené výzvy oslovili domácí i zahraničí odborníky“, nestyděl se Národní filmový archiv odmítnout v dopisu profesoru Pecákovi aktuální vědecký příspěvek od renomovaných českých odborníků z FAMU a ČVUT slovy: „…Důvodem k nezařazení… byla nutnost poskytnout prostor zahraničním prezentujícím, na což mají organizátoři jistě právo…“. Návštěvníci, kteří se zúčastnili, nic kromě chvály archivářských praktik z dávné minulosti neslyšeli. Technologie digitálního restaurování zůstala opět nezmíněna.
Podobně zahanbující je zamlčování informací o tom, že 1. října 2015 bylo otevřeno CPA – Centrum poradenství a analytický služeb AMU, nového centra digitalizace národního filmového fondu, anebo nepřipuštění expertů z tohoto Centra k účasti na další mezinárodní konferenci rovněž pořádané Národním filmovým archivem, tentokráte na téma „Současnost a budoucnost filmového dědictví“, stejně jako zamezení kritické diskuse v tematickém vydání časopisu Cinepur na stejné téma. Podobně Anna Batistová „opomenula“ přizvat odborníky z FAMU a ČVUT, když připravovala druhé letošní tematické vydání časopisu Iluminace pod názvem „Archiv a digitalizace“. Kromě jmenované bohužel nedostal možnost do časopisu napsat nikdo z našich expertů, pedagogů, ani výzkumníků, zabývajících se tímto tématem. Taková politika Národního filmového archivu je pokračováním totalitních cenzurních praktik minulosti. Navzdory předstírání, že se jednotlivé texty digitalizace týkají, není to z publikace patrné. Problematika digitálního restaurování je zredukována na pouhé „zpřístupňování filmových děl“ (nejlépe, zdá se, na internetu(?)). Archiváře z Národního filmového archivu Batistová prezentuje jako experty na restaurování, ačkoliv jde o archiváře a kurátory, tedy o profese od digitálních restaurátorů se lišících. V časopise Iluminace dále najdeme jen jediný text od českého autora, jmenovitě od studenta Matěje Strnada, který má termín „digitalizace“ nebo „digitální restaurování“ aspoň ve svém názvu. Bohužel, tento název nesouvisí s obsahem textu. Mimo jiné proto, že se o metodikách digitálního restaurování v produkci Národního filmového archivu z takzvaných Norských fondů nic konkrétního nedozvíme. Chybí v něm také konkrétní zkušenosti nebo jakékoliv příklady použitých digitálních postupů. Text pana Strnada není informací o projektu, ale propagačním konstatováním, které se vyhýbá uvedení jakýchkoliv informací o technologických postupech či použitých metodikách. Není divu, že se pak v kritickém recenzním pojednání filmového historika pana Jana Jaroše v časopise Kultura21 (http://kultura21.cz/film/13555-odborne-casopisy-o-filmu-a%20jejich-hi) dočteme, cituji: “ …považuji českou Iluminaci (jako prozatím poslední vyšlo číslo 2/2015) za nejméně stravitelnou pro běžného uživatele. Pro četbu tamních textů, jejichž sjednocující spojnicí je digitalizace archivních filmových sbírek […] je zapotřebí obrnit se trpělivostí, neboť čtenářská nezáživnost je leckdy až odrazující…“.
Matěj Strnad pro jistotu také nezmiňuje jména restaurátorů českých filmů. Na straně 135 je nazývá zcela obecně jen „určenými restaurátorkami odpovědnými za finální podobu snímků“. Nová tradice NFA, že se jména restaurátorů nedozvíme ani z titulků restaurovaných filmů, potvrzuje neblahý trend restaurátorské anonymity, za kterou lze schovat i nepodařený výsledek. Neexistence metodiky v NFA, spolu s restaurátorskou anonymitou, je definitivním ortelem nad kvalitou práce. Tak jsme se o tom mohli přesvědčit letos už několikrát jako v případě filmů Staré pověsti české, Příběh pro začínajícího kata nebo Adéla ještě nevečeřela. Tento NFA zdigitalizovaný film se může někomu líbit, herci jsou vidět, to je publish, ale my nemůžeme přispívat potleskem ke zničení práce nestora české kameramanské školy, pana kameramana Jaroslava Kučery. Film nese známky prefabrikace. Byl porušen autorský zákon, majitel autorských práv zvažuje podání žaloby.
Michal Bregant v nové roli distributora nepodporuje kvalitním restaurováním zachování hodnot české národní kinematografie v míře, která je dnes dosažitelná. V zájmu svého splynutí se záměry některých evropských archivářských lobistických zájmů organizace ACE (evropská asociace archivů), pomáhá budovat protiautorskou bariéru, která je zřejmě výhradním dílem jejího předsedy pana Nicolo Mazzantiho. Je známo, že to byl právě pan Mazzanti, který v loňském roce dokonce vyhrožoval písemně ministru kultury České republiky izolací, nezruší-li Metodu DRA, která je předmětem výzkumu projektu národní kulturní identity. V uskutečnění této izolace bychom paradoxně mohli spatřovat i naději na omezení evropských nežádoucích vlivů poškozujících naši národní kulturní identitu v oboru kinematografie.
Jaromír Šofr — člen FITES