Digitalizace českých filmových děl – návrh koncepce

DIGITALIZACE ČESKÝCH FILMOVÝCH DĚL – NÁVRH KONCEPCE
vypracovala Pracovní skupina při Filmové radě pro Ministerstvo kultury ČR leden 2010
OBSAH
I. PŘEDMLUVA 3
II. ÚVOD 4
III. CÍL KONCEPCE 5
IV. PŘECHOD K DIGITÁLNÍM ZPŮSOBŮM ŠÍŘENÍ FILMOVÝCH DĚL 6
V. DIGITÁLNÍ RESTAURACE FILMOVÝCH DĚL 9
VI. ČESKÝ FILM V LETECH 1898 — 1993 13
VII. DOPORUČENÍ PRACOVNÍ SKUPINY 15
VIII. ODHAD FINANČNÍ NÁROČNOSTI PRVNÍ ETAPY DIGITALIZACE16
PŘÍLOHY NÁVRH 200 ČESKÝCH FILMŮ PRO PRVNÍ ETAPU DIGITALIZACE 17
POLOŽKOVÁ KALKULACE NÁKLADŮ NA DIGITALIZACI FILMU 25

I. PŘEDMLUVA
Filmová rada, která sdružuje české filmové profesní asociace, festivaly a instituce, ustavila v únoru 2009 pracovní skupinu pro digitalizaci českých filmů. V návaznosti na práci Pracovní skupiny pro koordinaci digitalizace českých kin ustavené Ministerstvem kultury ČR bylo cílem navrhnout takový postup, který by umožnil zpřístupnit zlatý fond české kinematografie v digitálním prostředí jak v kinech, tak v ostatních distribučních kanálech, v co nejlepší dosažitelné kvalitě. Skupina byla rozdělena na část uměleckou, která provedla výběr filmů pro digitalizaci, a část technologickou, jež navrhla nejvhodnější technický postup digitalizace a zabývala se také ekonomickými a právními aspekty procesu.
Pracovní skupina pracovala v následujícím složení:
a) umělecká část
Eva Zaoralová — umělecká ředitelka MFF Karlovy Vary
Jan Lukeš — filmový historik
Michal Bregant — proděkan FAMU
Ivo Mathé — rektor AMU, člen prezidia ČFTA
Tomáš Baldýnský — filmový publicista a producent
Jaroslav Sedláček — filmový publicista
Miroslav Zelinský — předseda Státního fondu ČR pro podporu…
Vladimír Opěla — ředitel Národního filmového archivu

b) technologická část
Vladimír Opěla — ředitel Národního filmového archivu
Jitka Kohoutová — obchodní referentka Národního filmového archivu
Petr Vítek — člen Digital Cinema Experts Group při Evropské komisi
Aleš Boštička — ředitel filmových laboratoří Barrandov Studia
Kateřina Morvai — ředitelka Ateliéry Bonton Zlín
Pavel Borowiec — ředitel DVD Group
Felix Nevřela — ředitel CINEPOST
Tomáš Srovnal — technolog CINEPOST
Jiří Myslík — člen předsednictva Asociace českých kameramanů
Marek Jícha — člen předsednictva Asociace českých kameramanů
Martin Preiss — člen předsednictva Asociace českých kameramanů
Pavel Strnad — předseda Asociace producentů v audiovizi
Jiří Srstka — ředitel Dilia
Ivo Heger — zvukař
Petr Stránský — ředitel Brickbox Digital Media
Daniel Hromádko — jednatel Brickbox Digital Media

II. ÚVOD
Film je od svého vzniku nerozlučně spjat s technikou. Na rozdíl od literatury, hudby nebo malířství je ke vzniku filmového díla nezbytné technické vybavení — od filmových kamer přes střižny po filmové laboratoře. Technicky podmíněna je i prezentace hotového díla — hotový film ožívá jen díky promítačce, která přenáší obraz zaznamenaný na filmovém pásu na stříbrné plátno. Technologický proces výroby filmu proto vždy směřoval k výrobě filmové kopie, která už od vynálezu kinematografu na konci 19. století zaručovala tu nejlepší prezentaci hotového díla. S rozvojem technologie v průběhu 20. století přicházely další formáty, které umožňovaly snadnější šíření filmů a přinášely divákům větší komfort — televizní vysílání, videozáznam, atd. Projekce z filmového pásu byla však stále nejkvalitnějším způsobem prezentace filmového díla a 35mm projektory se staly standardním vybavením kin na celém světě. Revoluční změna přichází s vývojem digitálních projektorů s vysokým rozlišením, které postupně dosáhly obrazové kvality filmových projektorů. Po ustavení technických standardů pro digitální projekci v kinech už nestálo nic v cestě digitalizace kin, která začala v zemích s rozvinutým filmovým trhem okolo roku 2005 a v současnosti probíhá na celém světě. Hlavním přínosem digitálního kina je vedle snížení nákladů na výrobu filmových kopií pro distributory a větší flexibility programování pro kina především vyšší kvalita projekce a širší nabídka filmů pro diváky. V současné době je naprostá většina nových filmů produkována tak, aby byly k dispozici jak na filmových, tak digitálních kopiích. V následujících letech bude spolu s postupným přechodem kin na digitální projekci pokračovat útlum výroby filmových kopií až film jako distribuční médium zanikne. To je samozřejmě výzva pro filmové archivy, které uchovávají filmová díla zaznamenaná na filmových kopiích. Aby bylo tyto filmy možné i v budoucnu promítat v kinech, je nezbytné zajistit jejich postupný převod do digitální podoby ve vysokém rozlišení. Vzhledem k tomu, že současně probíhá postupná transformace televizního vysílání na HD rozlišení a v oblasti home-videa zároveň přechod k nosičům Blu-ray, využije se této digitalizace k výrobě distribučních masterů i pro tyto nové formáty. Zároveň je možné u starších filmových děl efektivně provést digitální restauraci původních podkladových materiálů. V srpnu 2006 vydala Evropská komise Doporučení týkající se digitalizace kulturního materiálu, jeho dostupnosti on-line a o uchovávání digitálních záznamů, ve kterém mimo jiné vyzvala členské státy ke stanovení cílů v digitalizaci archivních materiálů a vytvoření národních strategií pro uchovávání digitálních matriálů a přístup k nim při plném respektování autorského práva. Státní kulturní politika ČR stanovuje v návaznosti na doporučení EK jako jeden z úkolů na léta 2009-2014 digitalizaci kulturního obsahu. V bodě 3.6 tohoto materiálu se přímo říká, že „digitalizace materiálu kulturního obsahu je naléhavým úkolem současnosti jednak jako metoda umožňující uchování a ochranu originálních nosičů informaci a jednak jako nastroj přiblížení nezkreslených informaci veřejnosti komfortním způsobem.“ V roce 2009 vznikla Národní strategie digitalizace kin v ČR, kterou připravila Pracovní skupina při Ministerstvu kultury ČR. Tato strategie navrhuje podpořit vybavení kin z veřejných zdrojů také z toho důvodu, aby se co nejvíce využil jeden z hlavních přínosů digitalizace kin – rozšíření kvalitní programové nabídky. Tato programová nabídka by měla zahrnovat nejen nové filmové hity, uváděné do kin distributory, ale i klasická díla z filmových archivů. Většinu českých filmů vyrobených od počátků české kinematografie v roce 1898 do roku 1993, kdy byla privatizována státní filmová studia – tedy od prvních filmů Jana Kříženeckého až po Obecnou školu – spravuje stát prostřednictvím Národního filmového archivu (NFA) a Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie (SFČR). Ministerstvo kultury ČR má tedy unikátní možnost, ale zároveň i odpovědnost za digitalizaci fondu české kinematografie. Ta by měla být provedena systematicky, efektivně, na základě dlouhodobé koncepce a pod dohledem odborníků.

III. CÍL KONCEPCE
Pracovní skupina analyzovala problematiku digitalizace klasických děl české kinematografie z hlediska volby optimálního způsobu digitalizace a efektivního způsobu využití digitální podoby filmů. Umělecká komise provedla hodnocení filmových titulů z fondu NFA a SFČR s ohledem na možnosti jejich budoucí využití v digitální éře. Hlavním cílem bylo zpřístupnění zlatého fondu české kinematografie dalším generacím diváků, proto byla prioritou hodnocení filmů především jejich umělecká hodnota. Z praktických důvodů se umělecká komise zaměřila ve výběru filmů pouze na celovečerní hrané a animované filmy z let 1898-1993 se stopáží vyšší než 50 minut; krátké, zpravodajské či dokumentární filmy nebyly pro tento materiál posuzovány. Technologická komise si vytkla za úkol na základě aktuálních znalostí o technologickém vývoji v audiovizuální oblasti navrhnout technické řešení digitalizace tak, aby filmové materiály, které jsou v současné době k dispozici, byly převedeny do odpovídající digitální podoby. Výsledným produktem procesu digitalizace by měl být digitální master, z něhož bude možné vyrobit všechny standardní formáty digitální distribuce (Digital Cinema, Blu-ray, HDTV). Komise při své práci zároveň respektovala požadavek, že při převodu filmů do digitální podoby nesmí dojít k žádnému zásahu do prvotního díla. V návrhu byly také zohledněny praktické zkušeností s procesem digitalizace, který byl již zahájen v některých evropských zemích. Ačkoli digitální technologie přináší z hlediska uložení dat řadu výhod, nelze spojovat vytváření digitálních masterů s archivací filmů. Mezinárodní federace filmových archivů FIAF, jejímž členem je Národní filmový archiv, považuje filmový pás za jediný optimální nosič pro dlouhodobé archivování filmového díla. Smyslem digitální restaurace klasických českých filmů proto není souběžná archivace, ale jejich zpřístupnění jako součásti našeho kulturního dědictví. Cílem návrhu bylo tedy předložit ucelený materiál, který: – poskytne aktuální informace o využití filmových děl v digitální éře distribuce – navrhne vhodnou technologii digitalizace a digitální restaurace filmových děl – navrhne filmová díla a harmonogram jejich digitalizace – analyzuje autorskoprávní aspekty digitalizace filmových děl – provede kvalifikovaný odhad finanční náročnosti digitalizace

IV. PŘECHOD K DIGITÁLNÍM ZPŮSOBŮM ŠÍŘENÍ FILMOVÝCH DĚL
1. KINO
Technologický rozvoj přinesl na konci 20. století první videoprojektory, jejichž zobrazovací parametry se přiblížily projekci klasických filmových promítaček, které byly používány v téměř nezměněné podobě od počátků kinematografie. Přechod k digitální projekci byl nevyhnutelný, ale vedle jednoznačných pozitiv (snížení nákladů na distribuci filmů, větší flexibilita programování kin, vyšší kvalita pro diváky) s sebou tato změna přinesla i řadu technických problémů, které bylo nejprve potřeba vyřešit. Filmoví producenti požadovali zajištění proti pirátskému zneužití digitálních kopií, bylo nutné zavést standardy pro zajištění neměnné kvality digitální projekce v kinech, atd. Podmínky digitální projekce v kinech stanovila iniciativa DCI (Digital Cinema Iniciatives), v níž jsou sdružena největší hollywoodská studia Disney, Fox, Paramount, Sony Pictures Entertainment, Universal a Warner Bros. Tato studia deklarovala v roce 2004 požadavky na celý digitální řetězec od výroby, přes distribuci až po projekci digitální kopie v kinech, které se postupně začaly zavádět jako celosvětový standard digitálního kina, tzv. D-cinema. Film je ze zdrojového digitálního masteru DSM (Digital Source Master), který není komprimován, převeden do tzv. masteru pro distribuci DCDM (Digital Cinema Distribution Master), který obsahuje film se všemi zvukovými stopami, podtitulky, apod. Z tohoto distribučního masteru je pak možné vytvořit kódovanou digitální kopii DCP (Digital Cinema Package), která obsahuje všechny soubory potřebné pro promítání v sálech a je distribuována do kin na pevných discích. K zakódovanému DCP je pak pro jednotlivé projekce vytvořen kódovací klíč KDM (Key Delivery Message), který umožňuje přehrání filmu v jednotlivých kinech. Pro projekci filmů ve standardu D-cinema musí být kina vybavena digitálním projektorem s minimálním rozlišením 2K a serverem, na němž jsou uložena data určená k promítání. Standardním formátem komprese obrazu pro D-cinema byl stanoven JPEG 2000, minimální rozlišení promítaného obrazu je 2K (2000 obrazových bodů horizontálně). V oblasti zvuku definuje DCI možnost až 7.1 zvukové stopy s použitím již standardních formátů Dolby Digital a DTTS. Jedním z největších přínosů digitální technologie je možnost 3D projekcí v klasických kinosálech.
2. HOME VIDEO
V závěru osmdesátých let se v oblasti home-videa na celém světě prosadil formát VHS video, analogový záznam s využitím magnetické pásky, kterou chránila kazeta. Byl používán především jako rekordér pro záznam televizního vysílání formátu PAL a představoval optimální zdroj signálu pro klasický CRT televizor s formátem obrazovky 4:3. Kvalita reprodukovaného obrazu včetně průmyslově duplikovaných nosičů nedosahovala v řadě případů úrovně TV vysílání. V roce 1997 se objevil optický disk s digitálním záznamem DVD video (kapacita 4.7 GB, resp. 8.5 GB v případě Dual Layer, kodek MPEG-2, průměr 12cm stejně velký jako CD audio). DVD video nabídlo příznivcům domácího kina výrazně lepší obraz než VHS video nebo konvenční televizní vysílání v signálu v normě PAL. Poprvé navíc doplněný prostorovým zvukem 5.1, kdy všech šest kanálů má samostatné uložení vlastní zvukové stopy. V České republice potřeboval formát DVD video na ovládnutí trhu pět let a v roce 2007 zastavila naprostá většina distributorů výrobu i prodej nosičů VHS video. Vybavenost českých domácností DVD přehrávači, rekordéry nebo systémy domácího kina přesáhla 71%, zatímco v roce 2002 to bylo pouze 10% domácností. Od roku 2006 přichází na trh nová generace plazmových a LCD televizorů, která umožňuje využití nového formátu TV vysílání, který se označuje jako vysoké rozlišení obrazu (High Definition – HD). Oproti konvečnímu signálu SD přináší HD TV dvě varianty v podobě signálu 720p (rozlišení 1280×720) a 1080p (rozlišení 1920×1080). Rozdíl v kvalitě obrazu se stupňuje právě se zvětšováním velikosti úhlopříčky zobrazovače. Předností nové generace HD televizorů nedokáže už využít disk DVD video, který nemá kapacitu pro uložení filmu ve vysokém rozlišení obrazu. Proto přichází i v oblasti domácího kina na trh nový nosič s optickým záznamem Blu-ray Disc neboli BD (kapacita 25 GB, resp. 50 GB, kodeky: H264/MPEG 4 AVC, VC-1 a MPEG-2 HD), který díky pětinásobné kapacitě pro uložení dat oproti DVD video již dnes znamená celosvětově respektovaný formát pro distribuci audiovizuálních děl ve Full HD s rozlišením obrazu 1920×1080 a z hlediska kvality obrazu se blíží rozlišení 2K, které se používá v D-cinema jako součást požadavků podle specifikací DCI. Příznivci domácího kina tak poprvé v historii mají možnost, aby si pořídili domácí kino srovnatelné s běžným biografem pro veřejnost.
3. TV VYSÍLÁNÍ
Analogové televizní vysílání používalo několik standardů kódování obrazu, nejstarším byl systém NTSC, ve kterém se vysílalo v USA a Japonsku, francouzský systém SECAM byl používán ve většině socialistických zemí, postupně však převládlo vysílání v systému PAL (využívá 576 řádků z celkem 625 řádků obrazu, poměr stran obrazu 4:3, obrazová frekvence 25 Hz, prokládané řádkování). V devadesátých letech byly stanoveny standardy pro digitální vysílání, označované DVB (Digital Video Broadcasting), které definují digitální televizní vysílání v nejrůznější přenosových systémech. Největší změnu přineslo zavedení pozemního digitální vysílání DVB-T, které nahradilo analogové vysílání a vyžádalo si změnu vybavení pro příjem TV signálu. Optimálním obrazovkou pro sledování digitálního TV vysílání se místo klasické CRT obrazovky staly širokoúhlé LCD a plazmové televizory schopné využít všech předností digitálního vysílání, včetně vysílání ve Full HD (1920×1080, 16:9, progresivní, neprokládaný obraz), které v současné době zcela ovládly trh. Na rozdíl od analogového vysílání jsou v digitálním vysílání programy v reálném čase převáděny do datového toku a společně komprimovány (nejpoužívanějším kódováním je MPEG-2, postupně se prosazuje MPEG-4 vhodnější pro HDTV), což umožňuje daleko lepší využití frekvenčního spektra. Prakticky to znamená, že na jednom kanále místo jedné analogové televizní stanice vysílá tzv. multiplex, který může obsahovat hned několik televizních stanic, rozhlasových stanic a doplňkových služeb. V České republice v současné době vysílají v HD terestriálně tři hlavní televizní programy (ČT, Nova, Prima), v kabelovém vysílání jsou k divákům v HD k dispozici dalších 6 kanálů. S postupným obohacením programové nabídky o některé pořady vysílané v HD se zvyšují nároky diváků na obrazovou kvalitu vysílání jako takového. To vede televizní stanice k přehodnocení výrobní strategie a výroba nebo nákup pořadů ve vysokém rozlišení se z pozice technologické zajímavosti přesouvá do pozice akceptovaného výrobního standardu. A to zvláště pro pořady u kterých se počítá s budoucími reprízami.
4. INTERNET
Speciální formou šíření pořadů se staly služby poskytované IT operátory, a to ať už typu VoD (Video on Demand) – pořad na přání, nebo streamování televizního vysílání prostřednictvím multi-castingu v rámci internetového připojeni (IPTV). S rozvojem technologii, nárůstem přenosové rychlosti a především s pokročilými metodami kódování a komprimování obrazu se prudce zvýšila kvalita přenášeného obrazu i zvuku. Již dnes není neobvyklé zhlédnout pořad on-line v HD rozlišení 720p (1280×720). Navíc s příchodem multimediálních počítačů, a speciálních terminálů lze takto streamované, nebo downloadované pořady sledovat přímo na TV přijímačích, místo na počítačovém monitoru. Do budoucna se i u VoD a IPTV počítá s přechodem na plný formát 1080p (1920×1080). V následující tabulce jsou uvedeny současné standardy rozlišení u popsaných formátů šíření: formát užití norma rozlišení obrazu (h x v) SD TV vysílání PAL 720×576 DVD home-video PAL 720×576 HDTV TV vysílání HD Full HD 1280×720 1920×1080 Blu-ray home video Full HD 1920×1080 DCDM digitální kino 2K 4K 2048×1080 4096×2480 Vysoké rozlišení obrazu (HD) s využitím digitálních technologií pro uložení dat se během tohoto desetiletí stane základním standardem pro všechny distribuční kanály audiovizuální tvorby. V nejbližších letech získají digitální technologie spojené s HD na trhu natolik dominantní postavení, že o audiovizuální díla, která nebudou splňovat podmínky pro distribuci ve vysokém rozlišení obrazu, přestane být zájem.

V. DIGITÁLNÍ RESTAURACE FILMOVÝCH DĚL
Jak již bylo v předchozím textu uvedeno, cílem digitální restaurace filmového díla je pořízení identické kopie filmového díla v digitální podobě z dochovaných filmových materiálů. Je nezbytné zabezpečit dohled odborníků na proces převodu filmů do digitální podoby tak, aby v žádném případě nedošlo k zásahu do prvotního díla, aby nebyly jednotlivé složky nijak měněny, aby nedošlo ke změně charakteru nebo celistvosti díla, a aby byly vyloučeny možné pokusy o překročení soudobých technických možností vzniku filmu, které se významně podílí na jeho autentičnosti. Zjednodušeně řečeno, musí se jednat stále o totéž dílo. Digitální restauraci filmového díla můžeme obecně rozdělit do následujících výrobních etap:
1) příprava nebo výroba zdrojových filmových materiálů
2) scanování, resp. přepis zdrojového materiálu obrazu a zvuku
3) digitální restaurování obrazu a zvuku
4) uchovávání restaurované digitální kopie filmového díla
5) výroba digitálních masterů pro jednotlivé druhy šíření

1. PŘÍPRAVA ZDROJOVÝCH MATERIÁLŮ
Národní filmový archiv pečuje o originální negativy k českým filmům v nejrůznějších formátech tak, jak byly během celého období od vzniku kinematografie používány. Od počátků kinematografie slouží k záznamu obrazu černobílý filmový negativ s šířkou pásu 35mm. Barevný 35mm filmový negativ se začíná používat od konce 40. let, vedle nejrozšířenějšího obrazového formátu 1:1,37 se objevují i další formáty obrazu, včetně širokoúhlého formátu Cinemascope. Záznam zvuku je prováděn buď prostřednictvím optické nebo magnetické stopy, která je zaznamenána na filmovém negativu 35mm, resp. na 35mm magnetickém pásu. Pro převod obrazu do digitální podoby je ideálním zdrojovým materiálem duplikační pozitiv, který je první kopií originálního negativu a je již jasově / barevně zkorigovaný. Scan je možné provést také z originálního negativu nebo pozitivní kopie. Pro scanování obrazu je nezbytné připravit podkladový materiál v co nejlepší kvalitě a čistotě, v závislosti na jejich technickém stavu tedy předpokládáme provedení nezbytných laboratorních prací, případně i výroby nových duplikačních negativů. Pro převod zvuku do digitální podoby je potřeba nasnímat optické zvukové stopy z filmové distribuční kopie, či magnetické stopy z magnetických pásu.
2. SCANOVÁNÍ / PŘEPIS ZDROJOVÝCH MATERÁLŮ
Základní podstatou přepisu zdrojových materiálu je nutnost zaznamenat a přenést co nejvíce informací z původního filmového pásu. Je tedy správné nahlížet na tuto část, ne jen jako na účelové nasnímání filmového materiálu v kvalitě dostačující pro současně používaný způsob distribuce v potřebném rozlišení – SD, HD, 2K, 4K. Ale především jako na získání plnohodnotného digitálního otisku původního díla. Takto získaná data by měla naplnit základní definici tzv. digitálního intermediátu. Což znamená, že digitální otisk filmového materiálu, by měl umožnit jeho zpracování minimálně v takové kvalitě, jaké by bylo dosaženo klasickou laboratorní cestou. Důležitým kritériem, které ovlivní časovou i ekonomickou náročnost digitálního restaurování je stav zdroje – filmového materiálu a volba obrazového rozlišení výsledného digitálního otisku. Tento výběr ideálního zdroje ze všech dostupných a dochovaných podob daného filmu, by měl být vždy posuzován per partes dle technického nálezu a posouzení vhodnosti pro následné zpracování. K otázce obrazového rozlišení digitalizované podoby dat je třeba přistoupit s respektováním obecně platného a používaného pravidla, které definuje nutnost nasnímat daný zdroj v dvojnásobném bodovém rozlišení než bude jeho výsledné využití. Tento způsob je zárukou možnosti budoucí rekonstrukce původního nezkresleného originálu z jeho digitálního otisku. Tímto bude zaručena jedna z možných funkcí digitálního archivu, tedy uchování děl pro budoucí generace v ne horš&iacut