FITESPARTY na téma Pronásledovaní filmaři
U příležitosti 53. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se 5. července 2018 odpoledne konala FITESPARTY na terase Hotelu Thermal. Tradičně ji zorganizoval Český filmový a televizní svaz FITES, tentokrát ve spolupráci se Syndikátem novinářů České republiky a s Amnesty International Česká republika na téma Pronásledovaní filmaři. Účastníci si připomněli ty filmaře, kteří jsou ve svých zemích pronásledováni, nemohou svobodně tvořit a nemohou se ani zúčastnit mezinárodního festivalu, který uvádí některá jejich díla. Návštěvníci festivalu vyslali signál, že podporují uvězněné filmaře, žádají na věznitelích jejich propuštění na svobodu a umožnění návratu ke svobodné práci a navrácení svobody pohybu.
Na začátku setkání účastníci FITESPARTY zhlédli reportáž Jakuba Boučka z protestní akce ze 30. května t.r. před ambasádou Ruské federace v Praze, kde mladí lidé a významné osobnosti veřejného života požadovaly osvobození ukrajinského režiséra Oleha Sencova zavlečeného ruskými okupanty do Moskvy a na Sibiř, následovaly videa a fotografie Martina Vadase z této akce.
Režisér Martin Vadas, předseda FITES, pak připomněl, že ve světové audiovizi nejsou jen stálí účastníci festivalů, ale i pronásledovaní filmaři, které bychom si měli připomínat a žádat pro ně svobodu.
Džafar Panahí je jedním z čelních představitelů Nové vlny íránské kinematografie. Panahí byl již od počátku kariéry označován za nejvlivnějšího íránského filmového tvůrce, je oceňován mezinárodními filmovými teoretiky i kritiky a získal nejedno ocenění, včetně Zlatého leoparda na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu, Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách a Stříbrného i Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu.
Režisér Jafar Panahi za natáčení politicky „nevhodných“ filmů dostal v Iránu v roce 2010 trest šesti let ve vězení a dvacetiletý zákaz točit filmy a zákaz jakýchkoliv mediálních kontaktů. Vládou udělený zákaz Panahí obešel natočením snímku Tohle není film, ve kterém popisuje své pocity a zkušenosti během čekání na rozhodnutí soudu. Film mohli diváci poprvé vidět na německém Berlinale 2015, kam byl propašován režisérovou neteří i jeho slavný Taxi Teherán, ve kterém pokračoval ve stejném fikčně dokumentárním duchu a tentokrát s ostrou kritikou íránského režimu. Na festivalu vyhrálo Taxi Teherán hlavní cenu Zlatého medvěda i cenu mezinárodní federace filmových kritiků. V roce 2018 Jafar Panahí na sebe upozornil filmem Tři tváře o tom, jak filmová a televizní hvězda Behnaz Jafari obdrží jednoho dne zoufalé video od mladé dívky, jíž rodiče zakázali jít studovat herectví. Herečka okamžitě ruší natáčení a v doprovodu režiséra Jafara Panahiho vyráží do míst, kde video vzniklo. Snímek zručně kombinuje fikci a realitu. Oba protagonisté ztělesnili sami sebe v sofistikované, skromně humorné úvaze o svobodě, umění a respektu k herečkám, potažmo ženám obecně.
Dokumentarista Ivan Biel, místopředseda FITESu, pak připomněl uznávaného divadelního i filmového režiséra Kirilla Serebrennikova, který byl jednou z nejvýraznějších postav letošního filmového festivalu v Cannes, i když se na červené koberce festivalu osobně nedostavil. Nacházel se v Rusku v domácím vězení, protože údajně zpronevěřil státní dotace pro své divadelní studio. Zdá se však, že jde spíše o pomstu ruského režimu za to, že Serebrennikov Putinův režim ve své tvorbě kritizuje. Festival v Cannes dal najevo, co si o obviněních vůči režisérovi myslí, když jeho nový film Léto zařadil do hlavní soutěže. Samotného režiséra však pořadatelé z Ruska přivézt nedokázali, a tak film zastupoval producent a herci. Serebrennikov ve svém filmu vytvořil obraz éry 80. let, kdy do východního bloku přicházela angloamerická kultura a hluboce zasáhla především prostřednictvím různých burz a foneticky přepsaných písňových textů mladou generaci. Režisér se ohlíží s velkou chutí a osobitým smyslem pro humor. Některé motivy Serebrennikovova filmu se dotýkají i k reality dnešní Ruské federace, která se opět uzavírá zahraničním vlivům a probouzí nostalgii po sovětské totalitní éře.
Nakonec Adam Černý, předseda Syndikátu novinářů, spolu s Martinem Vadasem připomněli aktuální situaci ukrajinského režiséra Oleha Sencova, který si odpykává nespravedlivý dvacetiletý trest v trestanecké kolonii u vesnici Labytnangi na Sibiři, kde 14. května vyhlásil protestní hladovku za osvobození ukrajinských vězňů zavlečených do Ruska v rámci okupace ukrajinského Krymu.
Martin Vadas připomněl aktivity profesních filmařských organizací včetně FITESu, které nejen v České republice, ale i na půdě Evropské filmové akademie a na světových festivalech zvedají hlas na podporu osvobození kolegy režiséra Oleha Sencova. Za jeho osvobození se zasazují i politické osobnosti a občanské struktury demokratického světa, včetně části senátorů a poslanců Parlamentu České republiky. Ostře s tím kontrastuje liknavost české exekutivy, která apel senátorů adresovaný ruskému prezidentovi Putinovi nechala mnoho dní uležet ve své výpravně. První výzvu FITESu pro osvobození režiséra Oleha Sencova obdrželo ministerstvo zahraničí v roce 2014 — bez viditelných výsledků české diplomacie dodnes. Nyní jde o život nespravedlivě vězněného režiséra, ptáme se, co udělají představitelé České republiky pro osvobození Oleha Sencova a jeho uzdravení?